Sakristán chytil probošta za rukáv a vyděšeně vyrazil: „Táboři! To jsou oni!“
Mladá jeptiška od dubu zaúpěla: „Kněže probošte!“
Ale ten jich nedbal a pozoroval blížící se houf. V jeho tváři jevilo se vzrušení, ale ne strach, v pohledu jeho očí pevná odvaha. Nevšiml si sedláka, že celý neklidný dychtivě upírá zrak na zpívající, že mu oči oživly a že v nich zablesklo, jak uviděl svého pána. Když se probošt obrátil a opakoval svůj rozkaz, sedlák se ani nehnul.
„Co stojíš?“ okřikl ho probošt přísně.
„Nepojedu. Ani krok už!“ odvětil poddaný zachmuřeně.
Na okamžik nastalo pod dubem ticho plné napětí a úzkosti. Probošt byl tím odporem zaražen, ale ihned se vzpamatoval.
„Odveď koně za dub!“ poroučel rozhodně a jeho pronikavý pohled se vbodl do tváře starého sedláka. Ten by jindy ani nehlesl. Nyní měl však posilu: blížící se houf a jeho zpěv.
„Počkám na tamty,“ odvětil chmurně i hrozivě a ukázal na houf.
Před hradní branou dosud hořela hranice, v níž duši svou vydechl zajatý plebán. Kolem ní shluklo se tolik lidí, že nebylo možno se jimi prodrat. Paní Zdena zůstala na samém kraji zástupu. Stála mlčky. Myslela na plebána, jak se smrti děsil. Její duší zavanula vroucí, toužebná modlitba, aby se smrti nikdy lekat nemusela.
Tu přilétla novina, že na hradě jsou poslové z Prahy, že před chvílí přijeli, že starší a kněží všichni scházejí se na náhlou poradu. Všecko se obracelo do města. Za chvíli bylo kolem hranice prázdno.
Lidé se tlačili ke hradu. Z ležení zatím přijeli městští hejtmané a zmizeli v bráně. Mladá vdova a s ní všichni bratří a sestry kolem stáli v dychtivém očekávání.
Vtom někdo vykřikl: „Už jdou!“
Na pavlač se vyhrnulo několik mužů. První Koranda, dříve farář v Plzni, za ním další kněží a hejtmané. Koranda se naklonil dolů do temného nádvoří, plného lidu a vzkřikl vzrušeně velikým hlasem:
„Bratří! Sestry! Již nastal čas pomsty! Pán Bůh volá nás do pole proti té ryšavé šelmě. Přijeli poslové z Prahy, císař už táhne na Prahu. Potupil ohavně Pražany na Horách a ještě hůře nás! Zapřísáhl se nanovo, že nás všecky pohubí, a nejprve Pražany. Protož, bratří, usnesli jsme se – “
Dále nemohl pro hřmot. Ani už posledních slov nikdo neslyšel. Tak mluvil do divoké bouře hlasů, jež nádvořím zahřměla a zaduněla; ještě nedozněla a již propukla opodál silou ještě větší.
Žižka v sedle vzpřímený hovořil živě s Kunšem, něco mu vykládal, palcátem sem tam mávl, jako by ukazoval. Kuneš přikyvoval.
Vtom v šiku všichni vykřikli.
Z města, od kláštera vyřítil se houf jezdců v helmicích, v dobré zbroji, s kopími i bez nich; za houfem druhý, třetí. Řady neměly konců. Jasná přesila.
„Chtějí nás stisknout, nežli bratří dorazí –“ zaslechl Ondřej vedle sebe. Kdo to řekl, nevěděl; vrazil kapalín na hlavu a chvatně navlékal rukavici. Zapomněl na pot, vedro i žízeň. Jen srdce ucítil, jak mu prudce zabušilo. V ten okamžik blýskl Kuneš z Bělovic před šikem mečem, trouba zahlaholila návěští k útoku a „Hrr, Tábor! Hrr, Tábor!“ zahřmělo polem k Benešovu.
Mladý Hvozdenský také křičel. Vranka vyrazila s ostatními koňmi zároveň a hnala se divě jako všichni. Letěli polem přímo na nepřátelskou jízdu. Prašnou mlhou viděl Ondřej černat se nepřátelský houf. Blýskalo se z něho od zbraně; vtom tam divoce vykřikli a také vyrazili.
Ctibor z Hvozdna chtěl do radnice, ale nedostal se tam. Dav Pražanů tlačil se před ní, a noví a noví diváci proudem přibývali. Všichni se dívali na vítězná znamení a o vítězné bitvě rokovali. Na jednom místě kupili se měšťané, studenti, řemeslníci, různá chasa i ženy kolem několika táboritů, kteří vypravovali, jak bylo u Poříčí.
Zeman se zastavil až na druhém konci Staroměstského rynku, u pranýře. Bartoš schválně ho sem zavedl, aby uviděl, jak Pražané potupili pana Čeňka z Vartenberka. Tenkrát na Táboře, když Ctibor z Hvozdna uslyšel, že Vartenberský zradil Pražany, že hrad svatého Václava vydal uherskému králi a že tam pustil jeho dráby, samé Němce, dobré čtyři tisíce jich, zaklel, jak to už po léta neučinil. Teď neklel, ale spokojeně se díval na pranýř, na praporec panský, jenž umazán, z části popálen a natržen byl roztažen a přibit na trámech pranýře. Erb na praporci namalovaný byl plný uschlého bláta a různého neřádu, jak ho Pražané pro trest a pomstu pokáleli.
„Hle, bratře,“ pravil Bartoš, „když Vartenberský byl s námi, visela tato korouhev v poctivosti na věži rathauzu. Teď má pranýř!“
„A Rožmberský by ho také zasluhoval,“ zvolal vladyka. „Také přeběhl ke králi, proradce. Ale dostane i on!“
Jednou odpoledne vyšla paní Zdena za bránu města; bylo to poprvé za tu dobu, co žila na Táboře. Šla do nedalekého lesa sbírat léčivé byliny, které ranlékař stále hojně potřeboval a které ona již z domova dobře znala.
Když se vracela do města, zastavila se na kraji lesa nad řekou. Divné teskno ji pojalo a touha, jakou cítívala někdy za svobodna. Na město, na obec bratří a sester zapomněla. Z temna té nálady pojednou se jí mihlo jako náhlý jas pomyšlení:
„Kdyby tu byl!“
Myslela na Bydlinského a viděla ho živě. Pak se vytrhla a vykročila kvapně, jakoby ve zlém překvapená. Není-li hřích tak mysliti? Uvažovala. Kráčela rychleji, lekajíc se ďábla, že člověka samotného rád pilně láká. Daleko však nešla.
Jak náhle vykročila, tak se náhle zastavila. Bydlinský šel proti ní. V očích jí svitlo, tělem projely žár a zachvění. Cítila, že se jí nohy chvěji. V tu chvíli se mladého kněze bála. Ten, jak ji uviděl, přidal do kroku. Stanul proti ní překvapen; tak ji dosud neviděl, s nádechem ruměnce v tváři vyjasněné vnitřním pohnutím, jehož nemohla zatajit a jež blesklo i pohledem jejích očí.
Zapomněl na „sestru“, viděl jen mladou, vzrušenou ženu; i na sebe zapomněl. Stáli sami dva v osamělém místě, opodál lesa. Nemohl ani hned promluvit.
Ondřej uvázal svého koně a přidal se k zástupu. Poblíž kněze zahlédl samého bratra Žižku, už v plném odění. Kněz dokončoval právě proslov k bratřím ve zbrani. Všichni poklekli a modlili se. Ondřej také. Když doříkali Otčenáš, vstal kněz, roztáhl ruce a dodal hlasem povýšeným a jadrným:
„Buďte silni a zmužile se mějte, nebojte se, ani se nelekejte tváří svých nepřátel, neboť Hospodin Bůh váš jde s vámi, neopustí, nezanechá vás.“
Ustoupil a na jeho místo pokročil Žižka.
„Bratří milí,“ pravil úsečně, vážně, „teď každý na své místo. Učiň každý jak nařízeno a haj svého místa a toho nepouštěj, a retuj druh druha, každý hesla dbej a rozkazů dbejte. A teď spánembohem!“
Ondřej sebou trhl, když ho Žižka zavolal. Přikročil rychle a oznamoval, co měl vyřídit. Bratr Žižka naslouchal s pochýlenou hlavou; tvář jeho byla vážná, ale klidná. Když Ondřej domluvil, upřel na něj zrak a řekl:
„Již mi také z rathauzu vzkázali. Řekni bratru Kunešovi, že tuto, na hoře, bude seč nejdřív. Jinde se sotva odváží k šturmu. Toť jen na oko, ale nás tu budou potiskati. Vyřiď, bude-li úzko, aby naši vyrazili branou, nepřátelům v bok. A také kusy aby tam vytáhli. A bohdá, že je potiskneme my – “
Vtom přiklusal na zpoceném koni jízdný bratr. Oznamoval, že nepřátelé za řekou se hýbají, že se začínají přepravovat přes řeku.
Marta temně vykřikla. Její hlas však v tom hluku zanikl. Prve, jak ji sem zavedli, čekala, že kapli zapálí a že v ní uhoří. Nyní, když sem počali snášet kořist, viděla, že kapli nechají; ale místo ohně bude voda... Řeka se jí mihla, Lužnice, v tmavém stínu pod skalami, ve které teď biskup tak bídně zahynul. Začala se modlit; její rty však brzy přestaly šeptat zbožná slova. Zas upírala vyjevený zrak k oltáři, kam táboři nosili truhlice, truhly, skřínky různé, zavřené, nebo s víky již vyraženými. Vybírali a vytahovali z nich věci. Smáli se při tom a občas jásavě vykřikli, když ten či onen vytáhl něco vzácnějšího. V záři voskovic na oltářích míhalo se zlato v těch hrubých rukou, kalichy, monstrance, kříže, řetězy.
Žárlivost ho zachvátila, nedůvěra, neurčité, temné domnění ho bodlo. Pátravě se podíval na Zdenu a vyhrkl:
„Stalo se ti něco? Ublížil ti?“
„Co Kániš páše se sestrami, a ti dva Samsonové, je-li to zákon?“
„Není, ale ty – co ty, snad tobě něco říkal, sáhl na tebe?“ ptal se chvatně, nedočkavě, jedním dechem.
„Včera se mne ptal, proč jsem nebyla ve shromáždění, proč teď nechodím.“
„Byl tu v jizbě, či kde, kde ti to řekl?“
„Stanul tu u otevřeného okna.“
„A ty – co ty?“
„Nevyčkal ani odpovědi. Zasmál se divně a řekl, ty že mne zavíráš – žes pořád ještě kněz, pop, a ne bratr – žes nedověřilý, že bys mne jinak nezavíral.“
„Před ním budu,“ vpadl Bydlinský popuzen, „budu, budu, před ním musím. A kněz, já kněz! A ne bratr! Ale vím, proč tak mluví, co chce. Má proti mně tajemný hněv v srdci, žes mou ženou.“